Na straně pravdy proti lži Antoine Spire
Le Monde, č. 11881, 10. – 11. dubna 1983, s. 8 (Francie)

Nedávno vás, téměř po čtyřech letech, propustili z vězení. Jaké je vlastně vaše současné právní postavení?

Mám takzvané soudní (to znamená časově nelimitované) přerušení trestu ze zdravotních důvodů. Teoreticky mohu od okamžiku, kdy budu lékařem uznán za vyléčeného, najít kdykoli ve schránce obsílku, že mám tehdy a tehdy nastoupit k výkonu zbytku svého trestu (zbývá mi ještě 10 měsíců). Ve skutečnosti však nemyslím, že mají československé úřady v úmyslu, abych se – aspoň v dohledné době – do vězení vracel. V dlouhodobější perspektivě závisí vše, jako obvykle, víc na obecné politické situaci než na mně. Já se sice snažím chovat opatrně, do vězení se dobrovolně nehrnu, ale svých názorů a postojů se vzdát přirozeně nemíním.

Vaši státní činitelé tvrdí, že za názory se ve vaší zemi nezavírá.

Za názory ne, jen za jejich projev. Co to je ale názor, který není projeven? Což teprve svým projevením se nestává názor názorem?

Byl jste necelý měsíc v civilní nemocnici, teď už jste skoro měsíc doma. Jak se k vám policie chová?

Řekl bych, že zatím je jakýsi „klid zbraní“. Kromě běžných šikan, prováděných prostřednictvím jiných úřadů, jako je například úsilí zbavit mne pražského bytu pod záminkou, že jsem si svou venkovskou chalupu zařídil tak, že se vlastně stala druhým bytem (podle československých zákonů nesmí občan vlastnit dva byty), mám od policie pokoj, nijak viditelně mi aspoň nedává o sobě vědět (že jsem odposloucháván, je ovšem pravděpodobné). Trochu se asi čeká, co budu dělat a jak se budu vyvíjet, trochu to asi vyplývá z celkového poněkud zmírněného policejního tlaku proti Chartě 77, souvisejícího s obecnou politickou situací v naší zemi, kterou dnes charakterizují známky určitého vyčkávání a nejistoty. To zmírnění je ovšem jen relativní a omezené, svědčí o tom například nedávný zásah proti františkánskému řádu.

Jistě jste se už seznámil s velikým ohlasem, který měl ve světě v roce 1979 pražský proces s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), tedy s vámi a vašimi přáteli, a s širokou solidaritou, které se vám dostalo.

Něco málo jsem se o tom dozvídal už ve vězení, s kompletnější dokumentací, pokud přežila několik domovních prohlídek, se postupně seznamuji. Jsem při tom znovu a znovu překvapen a hluboce dojat šíří a hloubkou podpory, které se nám dostávalo nejen v době našeho procesu, ale po celou dobu našeho věznění. Těší mne a považuji za velmi důležitý – nejen pro nás, ale obecně zájem a podporu různých vládních činitelů, stran, politických organizací atd. Přiznávám se však, že největší radost mám z těch nesčíslných projevů solidarity, které nelze ani vzdáleně podezírat z toho, že se jim náš případ hodil do jejich vlastní politické hry, tj. těch, které vyrůstaly spontánně a „zdola“ nejen z prostého humánního zájmu o osud bližních, ale i z hlubokého pochopení zásadní nedělitelnosti duchovních a občanských svobod, z pochopení, že je-li ohrožena svoboda a důstojnost kdekoli na světě, je tím ohrožována všude a je tím útočeno na samo lidství člověka a tím i na snesitelnou budoucnost nás všech. Vím, že mnozí z těch, kteří veřejně na naši podporu vystupovali, by se sami chovali – dostat se do takových situací jako my – stejně jako my a že my bychom se za ně stavěli s touž intenzitou, s jakou se stavěli oni za nás. Vědomí tohoto širokého a přesného porozumění skutečnému smyslu našeho pobytu ve vězení (většině z nás byla nabídnuta možnost se mu vyhnout – například emigrací) mne přirozeně po léta věznění významně posilovalo; škoda jen, že jsem nemohl vědět vše, co vím teď.

Když mluvíte o tomto druhu podpory, máte na mysli nějaké konkrétní osoby nebo společenství?

Mám na mysli různé nezávislé mezinárodní organizace (jako je například Amnesty International) a četné specializovanější výbory a občanské iniciativy (jako je například ve Francii založená A.I.D.A.), mnoho prostých občanů v různých zemích i mnoho intelektuálů; obzvláštní radost mně osobně dělá přirozeně hlas různých mých vynikajících kolegů spisovatelů, divadelníků a vůbec umělců, jako je Samuel Beckett, Kurt Vonnegut, Yves Montand, Arthur Miller, Friedrich Dűrrenmatt, Tom Stoppard, Siegfried Lenz, Harold Pinter, Simone Signoretová, Giinter Grass, Joseph Papp, Bernt Engelmann, Saul Bellow, Heinrich Böll, Leonard Bernstein a další a další. Nesmírně na mne zapůsobily zprávy o inscenacích dramatické rekonstrukce našeho procesu, o večeru solidarity se mnou, pořádaném v rámci divadelního festivalu v Avignonu, a o četných dalších akcích. Nemohu tu jmenovat pochopitelně všechny, kteří nás veřejně podpořili, nemohu se však nezmínit ještě aspoň o jednom konkrétním projevu: totiž o statečně vyjádřené solidaritě našich přátel z polského KOR, kteří jsou dnes v podobné situaci, v jaké jsme byli my tehdy, a na něž musím trvale myslet, tím spíš, že jsem sám poznal, co to vězení je. To všechno musím ovšem doplnit důležitou poznámkou: stěží si dovedu představit, že by se našemu případu mohlo dostat tak rozsáhlé pozornosti v zahraničí, kdyby nebylo obětavé, rychlé a nesmírně nebezpečné práce našich přátel doma, signatářů Charty 77, a mezi nimi především těch, kteří ihned po našem zatčení nastoupili na naše místa v Chartě 77 i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), dokumentovali náš případ, informovali o něm svět a mnohdy za to museli i tvrdě platit.

Co byste mohl říct o vězení a svém pobytu v něm?

To by bylo téma na knihu, přičemž ani ta kniha by nemohla vysvětlit celou věc kompletně: jde o zážitek ve své nejhlubší podstatě zřejmě nesdělitelný. Proto jen stručně: léta jsem musel žít v atmosféře systematického lámání charakterů, strachu, udavačství, výchovy k sobectví, v atmosféře intrik a nejrozmanitějších přímých i různě zbyrokratizovaných svinstev, tupé disciplíny i svévolného šikanování, ponižování a urážek, připraven přitom o možnost jakéhokoli i nejprimitivnějšího pozitivního psychického, emotivního či smyslového zážitku, jako je třeba chápavý stisk něčí ruky, pohled na hezký obraz nebo vlídné slovo. Znovu a znovu jsem si uvědomoval, že smyslem vězení není jen vzít člověku několik let života a připravit mu několik let trápení, ale něco víc: doživotně ho poznamenat, destruovat jeho osobnost, vrýt mu do srdce rýhu, která se asi nikdy nemůže úplně zahojit. Vězení mi připadá trochu jako taková „futurologická laboratoř totality“: všechny pestře skryté, nepřímé, nedokonalé a jemné způsoby manipulace člověka systémem a jeho kontroly nad ním jsou tam nejen přítomny ve své nahé kostře, venku těžko tak jasně viditelné, ale jsou tam navíc rozvinuty k dokonalosti, o níž může náš systém ve sféře „vnějšího světa“ zatím leda snít. Zvláštní dramatismus tomu dává okolnost, že zkušebním objektem této laboratoře není pochopitelně onen poddajný stádní a dávno už nepřímo zmanipulovaný „sídlištní“ člověk, kterým by systém chtěl každého z nás udělat, ale právě naopak: vězení je prazvláštním shromaždištěm svérázných lidí, lidí tak či onak vyčnívajících či se vymykajících, ať už tím, že zabíjejí ze žárlivosti své ženy, nebo tím, že bojují za lidská práva. Nejvíc je ovšem těch – jde hlavně o mladé lidi – kteří se dostali do vězení prostě jen proto, že se nedokázali správně přizpůsobit, že je tížilo dusno doby, rozčiloval pokrytecký svět a někde nějak se – podivně, hloupě, scestně – vzbouřili nebo ani nevzbouřili, ale zůstali prostě „jiní“. Na jedné cele s dvanácti či pětadvaceti vězni se lze setkat s více zajímavými, zvláštními, dramatickými, tragickými, zcela jedinečnými a zároveň hlubokými rozpory soudobého světa a soudobého lidství bezděky demonstrujícími lidskými osudy a příběhy než na mnohatisícovém sídlišti. Takže tu jde vlastně o jakousi tvrdou konfrontaci minulosti (tj. světa individuálních osudů) s kýženou budoucností (tj. světem totální uniformity). Svého času jsem četl v Rudém právu stať československého, ministra vnitra dr. Obziny, v níž rozvíjel myšlenku, že kriminalita v socialismu pramení z ještě nedostatečné sociální homogenity obyvatelstva. Škrtněte slovo „sociální“, a máte klíč k pochopení věci: až budeme všichni stejní, nebude třeba soudů a věznic. Plevel bude odstraněn – zrušením pole. Opravdu: kde je popřen život, jehož podstatou je přece rozrůzněnost a nikoli homogenita, tam nemůže bujet kriminalita, nejen ta domnělá, ale ani skutečná. Abych byl ale spravedlivý: tohle všechno není žádnou zvláštní specialitou právě československých věznic: hluboká Foucaultova analýza moderního vězeňství (Střežit a trestat) ukazuje, že to je vlastně všude stejné: stále míň jde o bezprostřednost trestu jako bezprostřední odpovědi na zločin a stále víc jde naopak o cílevědomou deprivaci a destrukci lidské individuality a identity. U nás to je všechno jen asi zřetelnější a vyznačuje se to četnými zvláštnostmi, vyplývajícími z rozdílné povahy našeho systému. (Mimo jiné: z údajů přímo načerpaných nebo nepřímo vyvozených z každodenní podrobné četby Rudého práva, mého jediného pramene informací ve vězení, jsem vypočítal, že v Československu je v přepočtu na počet obyvatel čtyřikrát víc vězňů než v USA). Velmi zjednodušeně řečeno: současné vězení není už dávno založeno na přímém fyzickém strádání (i když se občas i v něm pochopitelně bije a hlad bývá občas i v něm), ale na něčem horším: je souvislým, každodenním, celodenním a neustávajícím útokem na psychiku, nervy a mravní integritu člověka.

Jaké je dnes v Československých věznicích postavení politických vězňů?

Navenek se předstírá, že političtí vězňové u nás nejsou, že jde o běžné „narušitele zákona“, jakými jsou i všichni ostatní, a pojem „politický vězeň“ se v oficiální mluvě nesmí vůbec užívat (v běžné řeči ho ovšem všichni, včetně žalářníků, užívají). Zdálo by se tedy, že v zájmu podepření této teze budou mít političtí vězňové stejné podmínky jako všichni ostatní. Ve skutečnosti tomu ovšem tak není: jejich postavení je mnohonásobně horší: jsou většinou zbaveni četných práv a jinak běžně dosažitelných výhod (jako jsou například mimořádné návštěvy či balíčky za odměnu, možnost práce v administrativě, funkce v tom, čemu se říká „samospráva“, skromné možnosti kulturní seberealizace apod.), jsou obklopeni konfidenty, ostře sledováni, každé záminky je využíváno k jejich trestání, nemají naději na podmínečné propuštění, postihován je dokonce i styk s nimi (v tomto veskrze kolektivním zařízení!), jsou vymýšleny různé způsoby, jak jim ztěžovat život (například pracovní zařazení neumožňující jim plnit normy a otevírající tak dveře možnosti jejich dalšího trestání), na vlastní kůži jsem se dokonce setkal s případy tajného podplácení jiných vězňů za to, že mi budou škodit (například krást cigarety nebo vitamíny). Mezi ostatními vězni – aspoň jak já to poznal – se však těší političtí vězňové obecnému respektu, na čemž nic nemění fakt, že se vždy najde dost těch, kteří jsou ochotni za drobné výhody na ně donášet nebo proti nim osnovat intriky. Většina vězňů, ať už se k tomu propůjčí nebo nikoliv, hledí na politické zcela samozřejmě jako na nevinné, kteří byli odsouzeni – jak vězňové lapidárně říkají – „za pravdu“. Z toho ovšem vyplývá, že se o nich automaticky předpokládá, že nejen všechno vědí, všemu rozumějí, ale že znají i sám smysl života, který jsou schopni kdykoli komukoli nezištně sdělit. Musel jsem tedy – stejně jako moji kolegové – po léta a bez ohledu na to, že jsme to měli přísně zakázáno (protože to je prý pokračování v trestné činnosti, za niž jsme odsouzeni), sloužit svým spoluvězňům jako právník, psycholog, zpovědník (jedině u politických je obecná jistota, že neudávají), vracet jim chuť do života v depresích, řešit jejich rozvody, psát milostné dopisy, rozmlouvat jim zamýšlené sebevraždy, rozsuzovat nejrozmanitější spory atd. atd. Taková důvěra samozřejmě těší, dělali jsme to rádi, ale pobyt ve vězení nám to přirozeně příliš neusnadňovalo: nejen pro nenávist, kterou to vyvolávalo u žalářníků, ale především proto, že role, do které se tím člověk dostával, přímo vylučovala možnost, že by i on mohl mít své deprese, problémy, nejistoty a že i on by občas potřeboval pomoc nebo radu. Něco takového dát najevo nebylo prostě možné.

Domníváte se, že vaše předčasné propuštění dává naději, že i jiní političtí vězňové budou propuštěni dříve?

Nevím, zatím se obávám, že spíš asi nikoli. Tím víc na ně ovšem musím myslet; myslíme na ně samozřejmě všichni, ale u těch z nás, kteří tam sami byli, jsou ty myšlenky z pochopitelných důvodů ještě živější a bolestnější. Musím myslet na přítele Petra Uhla, odsouzeného spolu se mnou, který má velmi těžké podmínky v izolaci na Mírově; myslím na přítele Ivana Jirouse, tohoto dnes mezi naší mládeží už téměř legendárního vůdce českého hudebního undergroundu, už počtvrté zavřeného, intelektuála i plebejce zároveň, kultivovaného, jemného a vnitřně plachého teoretika umění a básníka a villonovského věčného rebela zároveň, který si odpykává trest za účast na přípravě neoficiálního časopisu „Vokno“ ve Valdicích (asi jen ten, kdo prošel československými věznicemi, tuší, co to znamená, když se řekne „Valdice“ – jde o nejhorší věznici v ČSSR); myslím na Rudolfa Battěka, bývalého poslance, přemýšlivého sociologa, navíc vážně nemocného, který si odpykává trest v Opavě; myslím na Jiřího Gruntoráda, vězněného v Minkovicích (jeho případ je obludný: jde o dělníka, který se provinil tím, že opisoval na psacím stroji texty českých spisovatelů); myslím na Ladislava Lise, mluvčího Charty 77, který je ve vazbě v Litoměřicích; myslím na kolegu spisovatele Jaromíra Šavrdu (odsouzeného už podruhé za opisování svých i cizích textů!), myslím na všechny ostatní. A vždy se mne zmocňuje zvláštní lítostivost (pro „post-vězeňský psychický stav“ ostatně příznačná), když si vzpomenu na zavřené kněze, kteří mne v určitých dobách dokázali pevností svého postoje a svou dobrotou tak skvěle posilovat. Co mohu pro ně všechny udělat víc, než že na ně myslím? V tuto chvíli asi jen to, že budu apelovat na mezinárodní veřejnost a všechny lidi dobré vůle, aby se za každého z nich zasazovali tak, jako se zasazovali za mne.

Mohl jste ve vězení psát?

To mi bylo přísně zakázáno, nesměl jsem mít ani papír, ani zápisník, natož si dělat nějaké poznámky. Byl jsem dokonce trestán i za takovou hloupost, že byly u mne nalezeny nějaké koncepty dopisů legálně odeslaných domů. Jediné, co mi nebylo a nemohlo být zakázáno, byly legální (tj. cenzurované) dopisy mé ženě, na jejichž psaní jsem měl ze zákona právo: jeden týdně, na čtyři strany standardního dopisního papíru, čitelným písmem psaný, dodržující předepsané okraje atd. Těch dopisů tu leží 165, jejich psaní bylo ve vězení mou největší radostí, osmyslňovalo mi pobyt v něm a pokoušel jsem se v nich – za podmínek, jejichž obtížnost lze těžko popsat – rozvíjet různé obecnější úvahy o tématech, o nichž jsem ve vězení musel často uvažovat, jako je téma lidské identity, odpovědnosti, horizontů, k nimž se vztahujeme, apod. (I to mi bylo dlouho zakazováno, mnoho dopisů mi bylo zadrženo – mají se totiž správně týkat jen „rodinných věcí“ – ale nakonec si na to nějak zvykli.)

Pociťoval jste někdy ke svým věznitelům nenávist?

Nenávidět neumím a jsem tomu rád. Když pro nic jiného, tak už proto, že nenávist kalí zrak a tím znemožňuje hledat pravdu.

Zavřeli vás na jaře roku 1979 a teď jste se octl náhle – jakoby skokem – v roce 1983. Máte tedy ostré srovnání, ostřejší než ti, kteří ta léta venku kontinuálně prožívali. Jak se vám situace ve vaší zemi jeví?

Na jakékoli obecné hodnocení či soudy si zatím vůbec netroufám, mohu mluvit jen o svých prvních a veskrze subjektivních dojmech a pocitech, které – nutno hned na začátku říct – ve všech směrech předstihují má očekávání: Charta 77 přežila šest let a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) pět let pronásledování a normálně dál pracují (i když jejich dokumenty nemají z mnoha důvodů už zdaleka tu publicitu, kterou měly dříve); jsem velmi překvapen šíří a hlubokým záběrem nejrozmanitějších neoficiálních kulturních aktivit; počtem, vytrvalostí a úrovní soukromých filozofických seminářů, množstvím samizdatové literatury (nejen beletrie, ale ještě víc esejistiky), strojopisných časopisů atd. atd. I když způsoby práce se změnily, strachu jako by bylo sice méně, ale opatrnosti daleko více, překvapuje mne její rozsah (nevím, jak to všechno dohoním) a hlavně neumdlévající energie do ní investovaná. Zdá se mi, jako by dnes byl ve společnosti vůbec větší hlad po kulturních hodnotách a pravdivém slově, ať už přicházejí (zatím sporadicky) ze sféry „oficiální“ (tj. povolené) kultury, nebo (nepoměrně víc) ze sféry kultury „neoficiální“, té „druhé“, jak to nazval Ivan Jirous. Mám dojem, že texty existující jen v několika kopiích by mohly vycházet v desetitisícových nákladech a byly by ihned rozebrány. Mnoho lidí jako by bylo už definitivně unaveno ze své únavy, jako by už nebylo s to potlačovat v sobě svou touhu po pravdivé a svobodné tvorbě. Překvapuje mne, že ve sféře „oficiální“ kultury znají výsledky kultury „neoficiální“ mnohdy lépe, než my známe výsledky jejich; kdysi tak ostrá a nepřekročitelná hranice mezi oběma kulturami jako by se už trochu rozostřovala, v povolené kultuře se objevují častěji – byť stále spíš jen na jejích okrajích – zajímavé věci, mnohdy tak či onak inspirované kulturou „neoficiální“, k ní se vztahující, s ní se měřící nebo od ní dokonce co do své vnitřní svobody téměř neodlišitelné. Tlak politického aparátu proti povolené kultuře, té, kterou měl ještě nedávno tak dobře zmanipulovánu, jako by sílil, což je neklamnou známkou, že v ní tu a tam začíná opět o něco jít, občas to na mne dokonce působí tak, že se mu v některých svých okrscích tato zdánlivě „jeho kultura“ téměř vymyká z rukou: zakazují hry, divadla a v této chvíli především četné – donedávna oficiálně chválené – rockové a jazzové kapely; mnozí už nevědí, zda patří do kultury „oficiální“ či do té „druhé“; ti ještě povolení vystupují – kdesi na pomezí povoleného a nepovoleného – společně s těmi nepovolenými; všechno se to zkrátka nějak podivně zamíchalo nebo propletlo – nebo aspoň mně se to tak zatím jeví. Občas mám dokonce pocit, jako by se trochu změnil i vztah některých oficiálních (arci, že jen některých!) umělců k nám – už se nás tolik nebojí, možná cítí, že se kdykoli mohou ocitnout mezi námi a že už vlastně nemá cenu moc toho předstírat, když to na jejich osud beztak nemá vliv. Znovu ovšem zdůrazňuji, že to jsou jen mé první a naprosto osobní dojmy a že bych byl velmi nerad, kdyby to kdokoli chápal jako nějaké kompetentní hodnocení situace. V něčem mi to všechno trochu připomíná počátek šedesátých let, kdy proces sebeuvědomování a duchovního sebeosvobozování společnosti rovněž začínal kdesi na pomezí oficiální a neoficiální kultury, v onom zvláštním prostoru, kde se vždy něco zakáže, aby se vzápětí o několik metrů dál objevilo něco jiného, co zakazovatelům uniklo. Tenhle proces vyvrcholil nakonec rokem 1968, kdy politická moc musela vzít na vědomí a už nemohla na vědomí nevzít skutečný stav společnosti a její duše. Pokud jde o sféru politickou, zdá se mi, že současná moc stojí před společenskými rozpory, jež by měla řešit, rozpačitěji, než jak se mi to jevilo ve vězení: jako by to byla naopak ona, kdo už začíná být trochu unaven (uvědomme si, že tu už 14 let vládne táž nezměněná garnitura). Občas se ještě projeví – ať už tím či oním nesmyslným zásahem – téměř zběsilý strach moci z každého závanu čerstvého vzduchu, občas se naopak zdá, jako by i moc sama se pokoušela trochu vážněji zamýšlet o tom, jak tento zatuchlý prostor vyvětrat (aniž by ji ovšem vzniklý průvan jakkoli ohrozil). K tomu ovšem přistupuje pravděpodobně i určitá nejistota o tom, zda současný stav v centru našeho bloku je spíš jen nějakým provizóriem, nebo zda znamená naopak začátek něčeho nového – a hlavně čeho. Poslední pocit, o kterém bych se v této souvislosti měl snad zmínit, je pocit, že za dobu, po kterou jsem tu nebyl, povážlivě vzrostla rozmařilost zkorumpované smetánky. Ne snad, že by to připomínalo přímo život římské aristokracie před pádem Říše římské, na to jsou české poměry příliš malé, spíš by se to mohlo snad srovnat s životem Gierkova vedení v posledních letech jeho vlády – i proto, jak tato rozmařilost kontrastuje s reálnou hospodářskou situací země a triviálními spotřebitelskými starostmi obyvatelstva.

Jste dnes považován za předního československého disidenta či opozičního činitele. Co si o tom myslíte?

Nejsem, nikdy jsem nebyl a ani nemám ctižádost stát se politikem, profesionálním revolucionářem nebo profesionálním „disidentem“. Jsem spisovatel, píšu to, co chci, a ne to, co by na mně chtěli jiní, a angažuji-li se i jinak než jen svou literární tvorbou, dělám to prostě proto, že to cítím jako svou přirozenou lidskou a občanskou povinnost a jako povinnost vyplývající koneckonců i z mého postavení spisovatele, tj. člověka veřejně známého, kterého tato známost zavazuje k tomu, aby se k některým věcem vyjadřoval hlasitěji než ti, kteří známí nejsou: nikoli proto, že by byl důležitější nebo chytřejší než jiní, ale prostě proto, že je – ať už se mu to líbí nebo ne - přeci jen v jiné situaci, zakládající jiný typ odpovědnosti. I když mám přirozeně na mnoho věcí své vyhraněné názory, nehlásím se k žádné konkrétní ideologii, doktríně nebo dokonce politické straně či sektě, nesloužím nikomu, a tím méně nějaké mocnosti, sloužím-li něčemu, tak jen svému svědomí. Nejsem komunista ani antikomunista a kritizuji-li svou vládu, pak nikoli proto, že je komunistická, ale proto, že je špatná. Kdyby tu byla vláda sociálně demokratická nebo křesťansko-sociální nebo jakákoli jiná a kdyby vládla špatně, kritizoval bych ji stejně jako tuto. Nejsem na straně žádného establishmentu a nejsem profesionálním bojovníkem proti nějakému jinému establishmentu, jsem prostě na straně pravdy proti lži, na straně smyslu proti nesmyslu, na straně spravedlnosti proti nespravedlnosti.

Co soudíte o současném západním mírovém hnutí?

Zatím ještě nemám dost objektivních informací, abych se k tomu mohl nějak zasvěceněji vyjádřit. Mohu jen říct, že ty mladé dlouhovlasaté lidi, kteří demonstrují v různých západních městech za mír a které jsem měl možnost vidět ve vězení téměř denně v povinných televizních novinách, chápu jako své bratry a sestry: není jim lhostejný osud světa a přijímají na sebe dobrovolně odpovědnost překračující rámec starostí o vlastní dobré bydlo, a to vlastně – byť v těžších podmínkách – děláme i my zde. Že jejich aktivity jsou asi mnohdy povrchní, jen heslovité, příliš uvězněné do lokální perspektivy a málo ochotné promýšlet hlouběji otázku, co to vlastně mír je, co znamená a co předpokládá, co ho skutečně umožňuje a co mír naopak ohrožuje – je věc druhá. Ale i to je koneckonců pochopitelné: když ti lidé vidí, jak se za jejich vesničkou buduje nějaká odpalovací rampa, zdá se jim být přirozeně boj proti této rampě důležitější než nějaké odtažité zkoumání a promýšlení hlubších souvislostí problému světového míru. Lze se jim divit? Když jsem byl ve vězení, taky se mne víc dotýkala otázka, zda se mi podaří nějakým úskokem získat ze skladu několik kožených tkaniček do bot navíc pro své přátele katolíky, aby si z nich mohli udělat své dobře ukrývané růžence, než otázka, kolik pershingů 2 je schopno čelit kolika raketám SS 20. K pochopení širších problémů se vždycky probíjíme cestou konfrontace s problémy lokálními, konkrétně a existenciálně se nás dotýkajícími. Jde jen o to, abychom se touto cestou skutečně probíjeli někam dál a neuvízli – dík pohodlnosti svého ducha – na samém startu. Ale abych byl konkrétnější: o otázce míru a války se v prostředí Charty 77 hodně uvažuje a leccos chytrého už tu bylo na toto téma napsáno; až se trochu lépe zorientuji, rád bych se k tomu také vyjádřil; to téma mne zajímalo už ve vězení a tím víc mne zajímá teď.

Nemáte dojem, že SSSR západního mírového hnutí využívá ve svůj prospěch?

Když někdo na Západě bojuje proti západním zbraním, bylo by od sovětského vedení přinejmenším pošetilé, kdyby mu nefandilo. Mně se ovšem zdá, že důležitější, než kdo mi právě fandí, je, zda mám pravdu. Já osobně se aspoň touhle zásadou řídím.

Jaké máte plány?

Návrat z vězení není vůbec lehká věc, někteří dokonce říkají, že to je těžší než vstup do vězení. Musím se nejprve zorientovat, trochu se zadaptovat, pochopit lépe svět, do něhož jsem přišel, což znamená se mimo mnoho jiného setkat se spoustou lidí, přečíst mnoho důležitých textů, poslechnout si desítky desek a magnetofonových pásků, vidět různá představení a koncerty, naučit se zkrátka zase dýchat vzduch své doby; bez toho se psát nedá. No a pak bych rád začal psát konečně už zase nějakou hru, asi šest let jsem žádnou nenapsal.

Ovlivní váš pobyt ve vězení nějak vaše další psaní?

Nepochybně. Ale zatím nevím jak.

Myslíte, že bude tenhle náš rozhovor mít pro vás nějaké nedobré následky?

Nevím. Opravdu nevím.