Havel je na svobodě, má se dobře, chodí do autoškoly a opět píše Eric Landal
Libération 28. 6. 1983, s. 22–23 (Francie)
Václav Havel, český esejista a dramatik, mluvčí Charty 77, byl 7. února letošního roku propuštěn na svobodu. Po tříapůlletém věznění, kdy vše směřovalo k tomu, aby už nic nenapsal, odpověděl na otázky deníku Libération. Víc jako spisovatel než jako aktivista.
Praha (od našeho zvláštního zpravodaje)
Taxi potřetí zastavuje. Zbloudilé v blízkém pražském předměstí. Za námi velká křižovatka se změtí elektrických drátů a tramvajových kolejí směřujících k letišti. Drobná vlhká chandra. Paneláky à la Sarcelles, obzory nekončící šedi. Jsme tady. Přístav, v nějž jsme už nedoufali, zelenavá slepá ulička čelí čtyř nebo pětipatrové budově.
Na jednom z balkonů stojí mladý blonďák v hnědém froté županu, usmívá se. Přátelsky nám pokyne a zmizí uvnitř. Jsme u Václava Havla, českého dramatika, mluvčího Charty 77 za lidská a občanská práva. Znamenitého spisovatele a esejisty, jehož pustili teprve 7. února z vězení po třech a půl letech. Večer propuštění se v bytě jeho bratra zastavila více než stovka lidí, kteří se nebáli ukázat úřadům, jež místo hlídaly, že Václav Havel po tak dlouhé nepřítomnosti není sám. Přišli přátelé, intelektuálové chartisté, tedy aspoň ti, kteří neemigrovali, ale i hudebníci, hlavně rockoví, vystavení oficiálnímu zákazu, noví nepohodlní intelektuálové i přátelé malíři.
Od svého propuštění spisovatel poskytl jediné interview, které vyšlo ve Francii v Le Mondu a v němž se opět ukázal jako disident a politický teoretik. Dlouze mluvil o vězení jako o „futuristické laboratoři totalitarismů“, o své politické zkušenosti, o situace ve východní Evropě. My jsme přišli za jiným Havlem. Za tím, jenž píše a na nějž se příliš často zapomíná vedle myslitele a bojovníka za svobodu.
V druhém patře jsou dveře otevřené a široce se na nás usmívá obličej muže mladého, zdá se křehkého vzezření se světlým knírkem. Na sobě má džíny, džínovou vestu a tričko s obrázkem duhy, kde stojí česky „Vancouver miluje Václava“. Na zdech visí kvalitní obrazy nejlepších současných českých malířů. Všude pečlivě uklizené knihy. Česky a v řadách. Česky a anglicky. Několik polic vyplňuje velká encyklopedie v černo-stříbrné vazbě, filozofické texty, divadelní hry. Několik překladů z francouzštiny, Ronsard, Maurois, Aragon, Mauriac, možná další.
Havel k sobě přitáhne desku pokrytou velkou fotografií Franka Zappy se širokým záběrem jeho kníru. Bar. Do čtyř skleniček se dělí, co zbylo v lahvi myslivce, české whisky. Připíjíme si a diskutujeme. Havel nechce poskytnout interview. Bojí se, že by se opakoval. Náhle zamíří k svému pracovnímu stolu u okna. Podává nám vizitku a říká: „Podívejte, Bůh mi napsal.“ Bůh, to je Samuel Beckett, jenž dramatikovi poslal 29. května z Paříže pozdrav: „Milý Václave Havle, děkuji za Váš tak dojemný dopis. Pomoci Vám, byť tak málo, pozdravit Vás i vše, co představujete, pro mě byl okamžik spisovatelského života, který si obzvlášť hýčkám. Mám proto vůči Vám dluh. Četl jsem a obdivoval Vaše hry ve francouzském překladu. S co nejupřímnějším přáním lepších dní, Samuel Beckett.“
Malý hranol bristolek jde z ruky do ruky. Zatímco diskutujeme, Havel kouří cigaretu za cigaretou. Během tří hodin, které s ním strávíme, vykouří krabičku. Havel nám vysvětluje, že nepochybně bude nucen byt opustit kvůli potížím, které mu dělají úřady. Chápe, že by měl radši pobývat na chalupě sto kilometrů od Prahy, kde obvykle píše. Od propuštění z vězení tam tráví většinu času. Do Prahy se vrací vlastně jenom… kvůli řidičskému průkazu. Pravidla silničního provozu leží stranou, na nich brýle.
Nakonec souhlas. Interview proběhne. Ale jen určité otázky, tři nebo čtyři. Víc ne. A Havel odpoví česky, písemně. Slova náhle získávají nesnesitelnou váhu, neboť každé může tohoto veselého a hovorného, poutavého a pozorného muže poslat zpátky do vězení. Otázka. Havel usedá ke svému stolu, soustředěný, neuvěřitelně vážný. Píše, vrací se na kanape, nahlas přečte odpověď, opraví detail. Nová otázka, návrat ke stolu. Přechody sem a tam přeruší pouze zapalovaná cigareta, zvonící telefon, nebo když Havel se širokým úsměvem odchází do koupelny, aby se před fotografováním učesal. Čtyři velké listy popsané napjatým písmem kuličkovou tužkou. Čtyři otázky a konec.
Havel čeká přátele, které neviděl čtyři roky. Jdeme mu koupit rudé karafiáty, které jim chce dát. Potom malého muže s vážným hlasem počítajícího dobu svého věznění na prstech (vyjdou mu bez čtyř měsíců čtyři roky), padesátníka, jehož dopisy z vězení, na Západě dosud neznámé, kolují po Praze ve formě samizdatu v deseti exemplářích, opouštíme.
Samozřejmě mi zakazovali psát
Mohl jste během svého věznění pokračovat v práci?
Samozřejmě jsem měl přísně zakázáno psát, neměl jsem právo na zápisník, tím spíše dělat si poznámky. Jediné, co jsem mohl, bylo psát jednou týdně ženě: čtyřstránkový dopis standardního formátu, psaný zřetelně, se zachováním předepsaných okrajů atp. Tato korespondence podléhala přísné cenzuře. Hlavně v prvních letech byly tyto dopisy zadržovány pod těmi nejsměšnějšími záminkami: jednou že jsem psal o vězení a svých spoluvězních, jindy proto, že jsem použil cizí slovo, nebo protože byl tón příliš veselý, příliš smutný, bůhvíco. Ale hlavní důvod mých neustálých problémů s cenzurou byly „úvahy“, jichž jsem se v dopisech dopouštěl, tedy všechno, co nemělo přísně soukromý nebo rodinný charakter.
I přesto jsem se nikdy nepřestal snažit prostřednictvím této jediné formy literární komunikace – formou dopisů adresovaných mé ženě oficiální cestou podléhající cenzuře – vyjádřit něco víc o tom, co jsem si myslel, co jsem zažíval, co mě zajímalo. Později si na to úřady postupně zvykly a nechávaly mé „úvahy“ procházet. Jejich psaní bylo ve vězení mou největší a jedinou radostí, která dávala existenci smysl.
A přesto je těžké si představit, jaké obtíže tam s sebou nese, když chcete napsat dopis. Máte stolek o rozměrech 20 x 50 cm, kde jíte, jiní hrají šachy a čtvrtý se snaží v koutě psát neustále rušen klábosením svých spoluvězňů – na to se dá časem zvyknout –, ale hlavně vězeňským režimem plným apelů a prací, které vám neumožňují najít si pro sebe souvislou hodinu nebo dvě. V týdnu je to naprosto nemožné, a soboty a neděle nejsou o moc lepší.
Konkrétní obzor života a našeho „domova“ jsou ve vězení úplně zastíněny, veškeré bohatství nasbírané zkušeností a dojmy, jež jsou její součástí, mizí. Tato zvláštní situace obvykle vede aspoň trochu přemýšlivé vězně k úvahám nad všeobecným řádem, nad existenciálními a ontologickými otázkami. Odtud plyne tendence politických vězňů – aspoň u nás – psát filozofické dopisy. I já jsem se ve vězení stal jakýmsi „amatérským filozofem“, meditujícím nad problémy lidské identity a odpovědnosti, nad tím, k čemu se vztahuje naše podstata, nad základem víry, smyslem života a tak dále. Ze 165 dopisů, které jsem napsal během posledního pobytu ve vězení, jich bylo asi sto (některé se pochopitelně ztratily) vydáno v knize Dopisy Olze, která vyšla v samizdatu.
Neměl jste tedy možnost psát, četl jste něco během těch tří a půl roku?
Obecně co se týče četby, je situace ve vězení špatná. Málokdy se stane, že narazíte na dobrou knihu. Osobně jsem vůbec neměl přístup k odborné literatuře, ale pouze k beletrii. Mému bratrovi Ivanovi se dařilo do dopisů, které mi posílal, vkládat úryvky z různých filozofických textů, až na první roky, kdy tomu úřady bránily. To pro mě mělo obrovský význam. Naléhavě mě oslovily zejména některé pasáže z Emmanuela Lévinase (což neznamená, že bych se s ním objektivně bezmezně identifikoval). Jedním z důvodů, proč na mě a moje úvahy měly tyto texty tak silný účinek, bylo možná to, že jsem cítil, že i autor byl vězněn. Nevím, ale mám pocit, že jeho analýzy „pradávného“ vystavení podivnosti světa nejsou ovlivněny jen židovskou tradicí, ale i zkušeností vězně (v Lévinasově případě samozřejmě válečného).
Když jste nemohl psát, připravoval jste si nové hry, promýšlel jste nové knihy, které byste napsal po propuštění?
Ze začátku jsem se pokoušel najít náměty her, hodně jsem přemýšlel o svém psaní, o druhu her, jaké bych chtěl psát. Potom jsem to nechal být. Uvědomil jsem si, že nelze nechat pracovat představivost naprázdno roky bez reálné možnosti psát – dílo vzniká procesem psaní, není něčím, co by se dalo vymyslet předem, a pak jenom vložit na papír. Z vězení si tedy přináším jen velmi obecnou představu o své další hře – ale nemám v hlavě osnovu, nic jasného. Jiná věc je, jak to bude cítit – nezávisle na mých záměrech – z toho, co napíšu. To je otázka, na kterou zatím neznám odpověď. Jasně vidím, že jsem se změnil, ale jak a jaké důsledky to bude mít, netuším.
To vše nás přivádí ke kafkovské literatuře…
Ke Kafkovi jsem měl od mládí velmi blízko. Dokonce mám pocit, aniž bych chtěl působit domýšlivě, že jsem k němu poután jistou duchovní spřízněností. Tím nechci říct, že se zajímám o analýzy, výklady a výtvory kafkologů. Ale můj dojem z okolního světa a ze sebe samého byl prostě vždycky jaksi „kafkovský“. Měl jsem dojem, že Kafkovi naprosto, bezvýhradně rozumím – díky nevímjakému existenciálnímu porozumění – a to bylo důležité. Tato spřízněnost samozřejmě nevyplývá jenom ze situace, v jaké se nacházím, ale z toho, co sám jsem. Vězení pro mě bylo pokračováním této zásadní zkušenosti světa, „kafkovské“ jako ta moje.
