Rozhovor Františka Janoucha s Václavem Havlem o udělení Nobelovy ceny míru František Janouch
Korespondence 1978 – 2001, Praha: Akropolis, 2007, s. 531-533

Václave, tušil jsi něco, nebo ta Nobelova cena míru přišla jako blesk z čistého nebe?

Věděl jsem, že jsem mezi jinými navrhován, věděl jsem, že navrhován je i Jiří Hájek, považoval jsem to ovšem za velmi nepravděpodobné, že by ta cena šla do Československa, takže jsem velice překvapen.

Jak se cítíš v roli novopečeného laureáta Nobelovy ceny míru? A jak se vůbec díváš na její udělení v tomto roce?

To je věc, která dalekosáhle přesahuje mou osobu, a mně jako privátní osobě to ani nepřísluší hodnotit. Pojímám ji především jako podporu zdejšímu úsilí o demokratičtější poměry, je to veliká radost a posila pro mnoho lidí v této společnosti. Proto se z té ceny samozřejmě raduji.

Když jsi byl na jaře 1989 ve vězení, v Československu vzniklo masové hnuti za tvé propuštění z vazby. Československá vláda odmítla tvé propuštění diskutovat, protože prý soudy jsou v Československu nezávislé. Před nedávnem generální tajemník Jakeš pravil v improvizovaném projevu, že úder (proti nezávislým iniciativám) nelze mířit na tebe, protože ty jsi velice znám a hned je plno protestů, ale do tvého okolí, na méně známé osoby. V demokratické zemi by podobný výrok každého vedoucího státníka vyvolal politickou krizi, která by nepochybně ukončila jeho kariéru. Myslíš, že Nobelova cena míru zvýší ještě tvou imunitu? A jak se cítíš, když místo tebe zavírají méně známé kamarády k zastrašení veřejnosti?

Já jsem již před mnoha lety několikrát říkal a zdůrazňoval, že se odmítáme dělit na nějaká ta chráněná zvířata a ty ostatní. Je to ostatně idea, která stála u samotného zrodu Charty, jež vznikla vlastně díky takovému spolčení známých lidí na obranu lidí neznámých. Já takový nemravný selektivní způsob naprosto odmítám. To byl také jeden z důvodů, proč jsem před několika dny znovu přijal funkci mluvčího Charty 77, protože také já dělám přesně stejné věci, za které byl před několika týdny podmíněný trest mluvčímu Charty 77 Sašovi Vondrovi proměněn v nepodmíněný. Mělo by se to stát i v mém případě. Odmítám to, je naprosto nemorální, že se u nás zdůrazňuje údajná nezávislost soudu, a na druhé straně si jeden pán říká tak zcela svévolně, toho zavřem, toho nezavřem, protože se nám to hodí. Myslím, že takové odkrytí karet je velmi důležité, protože přiznalo pravý stav věcí.

Potřetí za posledních 14 let se Nobelův výbor v Oslo strefil do černého. Před 14 lety dostal cenu Andrej Sacharov, před 5 lety Lech Wałęsa. Letos jsi to ty. Andreji Sacharovovi trvalo přes deset let, než byl rehabilitován a než začal hrát důležitou roli v obrodě sovětského politického života. U Wałęsy to trvalo méně než pět let. Kdybych odvážně extrapoloval tyto dva body, vyšlo by mi, že v tvém případě to bude trvat asi dva roky. Jaký je tvůj odhad?

To opravdu nevím, v naší zemi jsou těžké jakékoliv odhady, protože situace má mnoho prvků iracionality. Nicméně akcelerující se pohyb v okolních zemích i proces probouzení společnosti u nás by mohly napovídat, že i tady se to všechno začne vyvíjet rychleji. Mé postavení závisí přirozeně na celkovém vývoji.

Kdo je vlastně Václav Havel? Spisovatel, divadelní autor, filosof, publicista, disident, politik?

Já se cítím být především spisovatelem, všechno ostatní jsou jakési vedlejší produkty, ani původně nezamýšlené, mého povolání původního. Já vlastně, když se to tak vezme, nic jiného celý život nedělám, než píšu, píšu to, co si myslím, ale v našich specifických podmínkách to potom má ty důsledky, o kterých jsi mluvil, tj. vznik dalších rolí.

Václav Havel se tedy cítí především spisovatelem. Nedávno jsi měl v Zürichu světovou premiéru své nové hry Asanace a včera ti v Německu vyšel sborník tvých esejí, úvah, polemik pod názvem Do různých stran (přes pět set stran). Nemají tvé politicko-filosofické eseje větší popularitu než tvé hry? A nejsi ještě více populární než spisovatel jako veřejný činitel? Či politik? Jaký je tvůj názor na tvou připadnou politickou roli v budoucích československých metamorfózách? Tedy v československé Asanaci?

Pro mě je těžké posoudit tu míru té známosti z povzdálí, já se přirozeně zajímám nejvíce o osudy svých her, ovšemže ty osudy jsou komplikovanější, protože hra se tíže přesazuje z prostředí, v němž vznikla, do prostředí jiného, než třeba esej. Je tedy klidně možné, že v zahraničí jsou spíše známé mé eseje než mé hry. Co se mé budoucí role týče, já jsem připraven ji hrát dál, hrát ji ovšem až do toho okamžiku, dokdy ještě bude amatérská, což se neměří počtem hodin denně, které tomu věnuji. Těch už je dnes vlastně daleko víc, než věnuji literární činnosti. Nicméně bych nechtěl být profesionálním politikem.

Myslíš, že máš právo se bránit nějaké vážnější politické roli ve scénáři, který už dávno pro svou zemi s největší odpovědností připravuješ a jehož prosazení žádáš? Třeba kdybys byl zvolen do parlamentu? Setkal jsem se nedávno s řadou polských přátel, kteří z vězeňských cel či disidentských lavic přesedli do lavic parlamentních či dokonce vládních lóží. A polský vývoj je přece pro nás atraktivní!

V nějaké mimořádné situaci, kdy by to mělo posloužit evidentně dobré věci, bych zřejmě musel převzít nějakou tu funkci, samozřejmě raději nějakou tu amatérskou, protože být poslancem v Sejmu je funkce občanská, nevylučující se s ­původním a hlavním zaměstnáním. Já vím, že můj přítel Adam Michnik je poslancem, velmi aktivním a důležitým, ale sám mi řekl, že by nikdy ministerské křeslo nevzal, protože se necítí být profesionálním politikem a nechce se jím stát, například na rozdíl od Jacka Kuroně.

Myslíš, že Nobelova cena míru přisouzená do Československa katalyzuje a urychlí tempo společenských a politických proměn? A proč je vůbec československá veřejnost tak strašně pasivní, alespoň ve srovnáni s Polskem, Maďarskem, Baltickými státy, Ukrajinou, ale dokonce i ruskými oblastmi SSSR?

To má mnoho různých příčin, od historických až po sociální a politické – ale to je téma na větší knihu. I když naše společnost již zdaleka není tak pasivní jako byla třeba před pěti lety, i zde je nyní pozorovat neklid, rostoucí nespokojenost a netrpělivost a ochotu veřejně se projevit. Nobelova cena míru bude rozhodně přijata s ohromnou radostí jako satisfakce a posila pro lidi v jejich úsilí.

V historii Nobelových cen míru se stalo zatím třikrát, že si ji laureát nepřijel vyzvednout osobně. První byl Carl von Ossietzky, druhým a třetím Andrej Sacharov a Lech Wałęsa, které zastupovaly jejich manželky. Jak to bude s tebou? Staneš se druhým von Ossietzkym, nebo přijede do Osla Olga? Nebo přerušíš tradice a přijedeš sám?

To zase nezáleží na mně. Nedávno mi bylo znovu odmítnuto vydání cestovního pasu. Mohu tedy o něj znovu požádat, stejně jako i má žena, ale jak to dopadne, nevím, a také nevím, zda kdybych ten pas dostal, bych mohl důvěřovat v možnost svého návratu. To bude opravdu závislé na konkrétní momentální situaci politické a mnoha jiných věcech.

Poslouchej, a co ty vlastně děláš se všemi diplomy a cenami? Dostal jsi toho v posledních letech požehnaně.

Mám je vyvěšeny ve zvláštním koutku na chalupě na Hrádečku na chodbě u koupelny.

Je tam vůbec ještě místo pro další?

No, bude se to tam muset nějak trochu převěsit a uspořádat, aby se tam vešly i ty poslední ceny.

V roce 1975 se v Oslu zeptal jeden novinář paní Bonnerové-Sacharovové, co udělají s penězi (letos to jsou 3 miliony švédských korun, tedy v černém kursu něco kolem 30 milionů Kčs). Paní Bonnerová odpověděla novináři, že on cenu nedává, ani ji nepřijímá, takže mu do toho nic není. Poradí se ale v rodinné radě s babičkou, než nějaké rozhodnuti udělají. Wałęsa, tuším, dal cenu na rozvoj polského zemědělství – zřejmě to byly peníze vyhozené do vzduchu. Přemýšlel jsi, co s nimi uděláš ty? (Neurazím se, když odpovíš, že mi do toho nic není.)

Rozhodně ty peníze neutratím pro sebe. Mám dost svých peněz vydělaných psaním. Investuji je na nějaký bohulibý účel, na jaký ale, to se budu muset poradit s přáteli doma a v zahraničí.